Umí maminky poskytovat první pomoc dětem?

15. srpna 2017, 10:34 | Někdy ochota pomoci nestačí. Je dobré vědět, jak na to.
Život je to nejcennější, co máme. O to víc to platí v případě, když jde o naše děti. Umíme jim však poskytnout první pomoc, když to potřebují? tri čtvrtiny maminek si myslí, že umí poskytnout první pomoc. Když jsme se však ptali, zda umí poskytnout první pomoc i dítěti, „ano“ odpovědělo jen 53 % dotázaných maminek. Vyplývá to z průzkumu, který společnost Falck zrealizovala v červnu 2017 na vzorku 167 maminek.

Kdy nejčastěji maminky poskytují první pomoc dětem? Nejčastěji pomáhají svým potomkům při dušení se jídlem či cukrem, při vysoké teplotě a febrilních křečích, pádech z houpačky, kola či koně. Více maminek však uvedlo, že oživovaly svoje dítě, když přestalo dýchat. Zhruba jedna pětina dotazovaných matek poskytla někdy svému nebo cizímu dítěti první pomoc. Průzkum dále ukázal, že téměř 40% dotázaných maminek zná někoho, kdo díky poskytnutí první pomoci zachránil život, či výrazně pomohl dítěti v nouzi.

 

První pomoc poskytovaná dětem, je laická nebo odborná, je mimořádně psychicky náročná. „I ti psychicky nejodolnější záchranáři těžce snášejí pohled na trpící dítě. Podvědomě si vzpomenou na vlastní děti nebo děti jim blízké,“ říká z praxe záchranář Falcku Miroslav Humaj. Jak dále pokračuje, mnohokrát je potřebné utišit i obviňující se rodiče. Zdravé děti jsou přirozeně živé, běhají, skáčou, honí se a někdy jejich aktivity skončí úrazem. Toto by si měli rodiče uvědomit, a to jim také záchranáři vysvětlují, když se je snaží uklidnit.

 

„Možná to zní paradoxně, ale více rodičů mi řeklo, že jednodušeji se zachraňuje vlastní dítě. Jakmile totiž odezní první šok, rodič začne jednat. Vlastní dítě rodiče znají, umí ho utišit i uchopit, posoudit, jak se chovalo před vznikem úrazu či jiné události,“ konstatuje M. Humaj. V případě cizích dětí je podle něho důležité nejprve si vybudovat důvěru. Na dětské pacienty zabírá, pokud úkon, který se chystáte udělat, předvedete například na plyšovém zvířátku, pokud to, samozřejmě, situace dovoluje.

 

Důležité je uvědomit si, že dítě není zmenšený dospělý, a ani jim se zhoršení zdravotního stavu nevyhýbají. Proto odborníci pořádají i kurzy první pomoci speciálně pro rodiče či učitele, které by je měly připravit na možné situace. Jakékoli poskytnutí první pomoci je totiž lepší než žádné!

 

Lidé mají možnost absolvovat kurzy první pomoci jako jednotlivci nebo ve skupinách. Často navštíví kurz v rámci svojí práce nebo přípravy na řidičské oprávnění, či v rámci nějaké komunity. Tyto kurzy jsou ve velké míře zaměřené na poskytování první pomoci dospělé osobě. Vedle klasických kurzů se pořádají i kurzy první pomoci speciálně zacílené na poskytování pomoci dětem. V průzkumu společnosti Falck více než 77 % maminek uvedlo, že by se rády zúčastnily takového specializovaného kurzu. Jen zhruba polovina však ví, kam se obrátit. Stačí se přitom obrátit na organizátory kurzů první pomoci a zeptat se na výše zmíněný specializovaný kurz. Kurz tohoto typu pravidelně organizuje i sesterská společnost Falck Academy, často v mateřských centrech pro skupiny maminek.

 

Za poskytnutí první pomoci se v České republice zpravidla považuje i přivolání zdravotnické záchranné služby (ZZS). „Při mnohým akutních stavech však jen toto nestačí. Samotné volání je sice chvályhodné, ale postiženému nezprůchodní dýchací cesty, ani nebude stlačovat hrudník při zástavě srdce. Nezastaví krvácení, či neudělá nic z protišokových opatření. Než se záchranné složky dostaví, může být pozdě,“ dodává záchranář M. Humaj. U dospělých se často podle jeho zkušeností stává, že než přijedou záchranáři ke zraněnému, svědek na místě není. Pokud se jedná o dítě, svědkové většinou zůstávají do příjezdu zdravotnické záchranné služby a aktivně spolupracují, s operátorem krajského operačního střediska, nebo s konkrétní posádkou.

Na závěr příběh se šťastným koncem

Záchranář Mirko Humaj si vzpomíná na děvčátko se závažnou poruchou dýchání, které musel intenzivně ošetřovat. Po stabilizaci stavu, cestou nočním městem, se najednou děvčátko posadilo na nosítkách, sundalo si kyslíkovou masku a dětským hláskem něžně promluvila k záchranáři: „Ahoj, jsem  Lenka a je mi pět let. A ty jsi? Líbíš se mi…“ Maminka, která jela jako doprovod, zčervenala stejně jako záchranář, a pouze dodala: „Promiňte, ona je prostě taková…“. Momenty podobné těmto vynahradí záchranářům všechnu tu náročnou a těžkou práci a opět se jim potvrdí, že jejich poslání velký smysl. Stejně jako snaha těch, kteří se snaží o záchranu života před jejich příjezdem.